Tento text vznikl k mezinárodnímu dni žen jako oslava divokosti. LaLoba je pro mě především o opravdovosti, autenticitě a napojení se na svou intuici a přírodu, ať už ve smyslu všeho živého, nebo přirozenosti v nás. Je to oheň kreativity, který v nás hoří a naše vnitřní světlo, jež nám ukazuje cestu životem.
Popravdě řečeno, být holkou mě moc nebavilo. Asi proto mi to taky moc nešlo. Chtěla jsem být kluk. Tak jako hrdinové mých dobrodružných knížek, které jsem hltala jednu po druhé.
Holky byly v příbězích pasivní, ustrašené, povrchní, šprtky, krásné, ošklivé, chytré, hloupé, „normální“, naivní, šikovné a pracovité, nebo také pyšné a líné. Na ocet, zadané, vdané.
N U D N É. (Trochu z toho vybočovala Popelka, která by ale, nalijme si čistého vína, ještě teď přebírala čočku, kdyby nebyla tak hezká, že se do ní zamiloval sám princ.)
Rozbahněné pole dýchá pod zbytky sněhu. Cítím tu opojnou vůni hlíny, když si vykračuji ve svých leopardích kotníkových botičkách obalených nánosy ornice.
Nevím, kam jdu. Je mi to jedno. Když je člověku 10 let, nepotřebuje důvod, aby někam šel.
Protože nejde o ten cíl.
Nejde o ten důvod.
Jde o vítr, který hraje melodie do uší a tváře po něm zčervenají jako jablíčka. Jde o vůni všude kolem. Jde o slunce, které šimrá a hřeje.
Jde o stopy zajíce a srnčí rodinky v blátě. Jde o ptáky v křoví a o potápníka v rybníku. O volavku v rákosí. O žabí vajíčka a o ohnivé bříško kuňky.
O hudbu, která je v každém nádechu.
„A tak to ne! Po škole budeš chodit HNED domů! A po silnici! Podívej se, jak vypadáš! Co jen z té holky bude…?!„
Dospívání bolelo. Bolelo to po všech stránkách. Zmizela dětská radost z toulání přírodou a místo ní nastoupila jen nejistota, bezradnost a osamělost. A velké, bezbřehé utrpení.
Vlčice mě v té době dál brala na procházky, čím dál více i noční. Prochodila jsem s ní celé noci, prochodily jsme celé dny. Byla jsem hladová, ale spíše než za něčím jsem šla pryč. Pryč od sebe, pryč od trápení. A ona mě soucitně doprovázela.
Jednoho dne, bylo mi asi 19 let a já v té době začala studovat v Praze, mě zavedla do jednoho knihkupectví. Vstoupila jsem, aniž bych věděla, co chci, a neochvějně zamířila k místu, kde ležela kniha Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés – mýty a příběhy archetypů divokých žen.
Bez váhání jsem knihu zaplatila. Když jsem se začetla do Zpěvu nad kostmi, jako bych poprvé v životě byla doma, mezi svými, tam, kde mi hluboce rozumí. A tak se LaLoba stala mojí vědomou nedílnou součástí.
Uplynula spousta let a LaLoba se mnou prošla mnohé. Byla svědkem, když jsem se úplně ztratila a neměla sílu, ani naději – v té nejhorší chvíli mě zavolala zpátky. A já se díky ní zvedla a zamilovala se do svého ženství i člověčenství, do světa, do života.
Vzpomněla jsem si, kdo jsem:
Dcera, sestra, matka.
Kamarádka, přítelkyně, milenka.
Šlanaha, Vlčice, čarodějka. Ta, která je hudbou.
Průvodkyně.
Žena.
