„Bože, dej mi klid, abych přijal to, co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu, a moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.“
Reinhold Niebuhr
Život je formován vzájemnou interakcí protikladů. Vidíme to v přírodě kolem sebe, jejíž jsme součástí – semínko začne klíčit a růst působením tmy v půdě a světla ze Slunce. Rod pokračuje spojením samčího a samičího. Všechno se rodí – a zaniká.
Podobně, jako svět kolem nás, funguje i ten náš vnitřní kosmos – skrze strach zažíváme odvahu, díky spoutanosti poznáváme hodnotu svobody. Toužíme po autenticitě, ale hýčkáme si svoje masky, se svou skutečnou silou se spojíme prostřednictvím zranitelnosti. V osamělosti si uvědomujeme důležitost blízkosti a porozumění druhých lidí, někdy ale vyhledáváme společnost, když nedokážeme být sami se sebou.
Je to jeden paradox za druhým.
Život, kterého není třeba litovat
A pak je tu také smrt – hybný motor života. Když nás obejme, většinou nás mrzí to, co jsme v životě neudělali, nikoliv to, co jsme udělali. Zdravotní sestra Bronnie Wareová na základě svých dlouholetých zkušenosti s umírajícími napsala knihu o tom, čeho konkrétně pacienti v paliativní péči nejčastěji litují. Vzkaz umírajících je prostý a jasný: „Kéž bych měl odvahu žít život dle vlastních představ a ne takový, jaký ode mě ostatní očekávali.“
Naše cesta se utváří někde mezi uchopením reality do svých rukou a odvážnou akcí a pokorným odevzdáním se Proudu, který je daleko větší, než my.
Hledá se kapitán
Sama jsem si vyzkoušela a prožila, že tato životní plavba je někdy doprovázena blouděním v mlze s rozbitou navigací, průtržemi mračen, vlnobitím a bouřemi, ztrátou větru z plachet, případně samotných plachet, nebezpečím v podobě zákeřných útesů či totálním vyčerpáním zásob. Než se nadějeme, unáší nás nebezpečný proud do neznáma a my, místo návratu domů, čekáme vyděšení, osamělí a zoufalí marně na kapitána, který by se chopil kormidla a dostal nás z toho.
Mnohdy máme ještě naloženo z dětství, které ne vždy bylo právě harmonické. A tak vyrážíme na plavbu nesmírným oceánem života vybavení děravou pramicí bez vesel a obtěžkáni tunou kamení.
Často se také vztekáme, že plujeme jinam, než jsme chtěli, případně že neplujeme vůbec. Uniká nám, že přání někdy nestačí – jsou nutné činy v kombinaci s příhodnými podmínkami. Některé z podmínek ovlivnit můžeme, ale jiné zkrátka nejsou v našich rukou.
Kapitán nepřichází, výměna plavidla se také nekoná… neustálé pinožení se proti vlnám nás vyčerpalo a než se nadějeme, jdeme ke dnu.
I prohra může být dar
Řeknu Vám teď malé tajemství – ten kapitán, na kterého jste čekali, jste Vy! Síla oceánu ani větru není Váš nepřítel, ale nemá smysl jít tvrdošíjně proti nim ani se jimi nechat donekonečna bičovat. Je třeba se připravit, bděle a s pokorou před jejich velikostí jim vyjít v ústrety, vyčkat na správný okamžik a odvážně vyrazit na plavbu.
Vím, že je to někdy sakramentsky těžké. Je to možná i nespravedlivé a na prd.
Ale… co kdyby vás ty těžké věci v životě mohly něco naučit? Co kdybychom se na vše dokázali podívat jiným způsobem? Co když neúspěch je zároveň darem, příležitostí zahlédnout své bolavé místo, dát ho do pořádku a žít kvalitnější a naplněnější život?
Svůj život mám ve svých rukou
V koučinku rozlišujeme, co v dané situaci nemůžeme ovlivnit ani kdybychom tisíckrát chtěli a tudíž nám nezbývá, než to přijmout. Co ovlivnit můžeme – ale jenom částečně. A co je plně v našich rukou.
Často jsou tato zjištění překvapující. Trápíme se věcmi, které prakticky nemáme vliv a bereme na sebe odpovědnost i za to, co nám nepřísluší. „On by se měl změnit!“ „Ona mě opustila!“ „Děti jsou moc malé.“ „Vyrostly mi děti.“ „Nikdy mě neocení za to, co pro něj dělám!“ Pořád mě peskuje!“ „Soused je pitomec!“ „Rodiče se k sobě chovají hnusně.“
A přitom to, co máme plně ve svých rukou, považujeme za neměnné. „Takhle to prostě je.“ „Takhle to v rodině máme.“ „Já už jsem zkrátka takový/á.“ „Vždycky se naštvu a zabejčím. Pak mě to mrzí.“ „Já prostě neumím říct ne. Nechci se hádat a tak vyhovím.“
Náš život tvoří naše hodnoty a priority, naše názory, myšlenky, emoce, činy. To, jak zacházíme se svým tělem, co děláme a cítíme a jak se rozhodujeme, jak na co reagujeme a čemu věříme. O čem sníme a jak se k sobě i k druhým vztahujeme. Kam jdeme, za jakým cílem a s jakou vírou.
Dobrá zpráva je, že to všechno máme plně ve svých rukou.
Jaké přesvědčení, které sami o sobě máte, Vám již neslouží? Jak by Váš život vypadal, kdybyste se jím již nemuseli řídit? Co by se změnilo?
Podělte se o své postřehy do komentáře na Facebooku, nebo mi napište a na vše se můžeme podívat v individuálním sezení.
Jsem koučka, konstelátorka, masérka, hudebnice, praktikantka šamanské andské cesty a maminka. Mými tématy jsou svoboda, autenticita, kreativita, naplnění vlastního potenciálu a žití v souladu se svojí duší.
Působila jsem několik let v nízkoprahových sociálních službách na pozici sociální pracovnice a vedoucí služby. S oborem zůstávám v kontaktu prací pro Českou asociaci streetwork, kde působím jako editorka.
V současné době se věnuji vlastní praxi.
Vzdělání:
Vystudovala jsem Husitskou teologickou fakultu, obor sociální pedagogika.
Absolvovala jsem akreditovaný výcvik Transformačního koučinku a výcvik Terapeutického koučinku.
Jsem akreditovanou masérkou pro sportovní a rekondiční masáže.
Prošla jsem řadou dalšího akreditovaného vzdělávání (např. Sebezkušenostní výcvik kontaktní práce, Základní krizová intervence, Výcvik v motivačních rozhovorech).
V kurzu Pozitivní inteligence Shirzada Chamina, amerického kouče, psychologa a neurologa, jsem se naučila pracovat se systémem „vnitřních sabotérů“.
V seminářích s Robertem Sartim a Lucií Chayou jsem poznala andské techniky práce s energií a tvorbu despacha (andské mandaly) v evropském kontextu.
Absolvovala jsem výcvik rodinných konstelací pod vedením Bhagata J. Zeilhofera.
Ve svém volnu ráda tvořím, potkávám se s přáteli, cvičím acro yogu a chodím do přírody. Potkat mě můžete také na hudebních festivalech jako dobrovolnici ve službě PsyCare.