Můj učitel zelný piroh

O andské tradici, meditaci prací, každodennosti a živoucím pirohu. 

Vždycky jsem si říkala, že duchovní praxe je super věc. Cvičila jsem jógu, seděla ve vippasaně, zkoušela mettá… Ale v mé každodenní realitě se nic z toho neuchytilo. 

Ráno není ve víru vypravování se do školy se synem čas, přes den je potřeba tolik věcí udělat a zařídit a večer zas chybí energie. Přitom ale nepochybuji o tom, že meditace výrazně zlepšuje kvalitu života. Co s tím? 

Pomohlo mi uvědomit si, že v duchovní praxi platí stejný princip, jako kdekoliv jinde – každý máme svojí vlastní cestu, způsob, který nám vyhovuje. Jen je třeba ho objevit a otevřít se mu. A tak si mě našla andská tradice, techniky práce s energetickým tělem, které praktikuji denně, když potřebuji něco pustit, proměnit, načerpat podporu a výživu nebo získat jiný pohled na situaci, ve které se nacházím a uvědomit si, kdo jsem, jaký je můj kontext a kam jdu. 

Tato nauka vychází z moudrosti přírody v syrové podobě. Žádné myšlenkové konstrukty, žádné dobře a špatně. Vše, co je, je živoucí energie, jejíž přirozeností je proudit. My lidé máme ovšem to specifikum, že dokážeme vlivem těžkých životních situací a emocí s nimi spojených vytvářet bloky, které nás mohou dokonale oddělit od prožívání radosti, lehkosti, pocitu smyslu, svobody a autenticity. Od lásky k sobě i k ostatním, od důvěry v sebe, v druhé, v život. 

Zatímco ruce si několikrát denně umyjeme a nepřijde nám to divné, našim vnitřním nánosům věnujeme stále dokola svoji pozornost a dokonce si je hýčkáme. Andská duchovní tradice mě ukázala, že analyzovat příčiny utrpení se dá roky bez jakékoli změny stavu, která by stála za řeč. Ale že pokud se chceme cítit opravdu lépe, je třeba v prvé řadě aktivně pracovat se svými bloky a rozpouštět je. 

Když jsem začala andskou cestu praktikovat a zprůchodnila se více toku energie, „něco“ se začalo hýbat. Možná si kladete otázku, zda to není nějaký ezo blud. Energii přece nevidíme, jak tedy poznáme, že naše prožitky spojené s těmito technikami nejsou jen výplod bujné fantazie?

Ano, pohyb energie opravdu není tak běžně viditelný jako třeba pohyb našeho fyzického těla. Co ale vidět můžeme, jsou změny v reálném životě, který žijeme. A žádný další důkaz, že se něco opravdu děje, nepotřebuji. Kritériem jsou mé vztahy, moje prožívání, moje životní spokojenost a to, jak se mi daří být sama sebou. 

Druhá větev moji duchovní praxe spočívá ve vědomé manuální činnosti. Pracuji v kuchyni. Myšlenky plují, ale nevyplatí se příliš odbíhat, ostří je nemilosrdné. Já, moje ruce, prkénko, nůž a v hlavní roli mrkev. Teď a tady. Stále se vracím k teplotě, barvě a struktuře zeleniny, kterou držím v ruce, vnímám a pozoruji zvuky a vůně kolem, svůj dech.

Ale nejvíc ze všeho miluji těsto. Dlaněmi si ho prohlížím a tvaruji, pozoruji, jakou má konzistenci, předávám mu teplo a ze setkání těsta a mých rukou vzniká…piroh. Hmota dostala tvar. Můžete ho cítit a chutnat, vnímat jeho barvu i jaký je na omak. Když se zaposloucháte, možná Vám i něco poví. 

Koneckonců, i ten piroh je součástí Živoucího Vesmíru!