Žijeme své životy a spousta z nás má různé, velké či malé, sny: vlastní projekty, nové zkušenosti, zkrátka – spokojený a naplněný život, ať už si pod tím představujeme cokoliv. Někdy ale přijde chvíle, kdy si uvědomíme, že jsme se ocitli tak trochu v pasti.
Anna. Už jako dítě toužila procestovat celou Ameriku, navštívit džungle, prérie, pouště i pralesy a poznat domorodé kultury. Nejdřív ale byla škola, pak přišla zajímavá práce, najednou rodina a z touhy zbylo jen snění. Manžel nikam jet nechce, maximálně na pár dní k moři. Tedy k severnímu. Vedro nesnáší. Anna svou rodinu miluje, ale připadá si jako v kleci.
Jarka by chtěla dům a zahrádku. Ale nemá partnera a neví, jak by to zvládla sama. A tak čeká. A trápí se. Snad se nějaký ten partner, co by to cítil stejně, objeví… Ale co když ne?
Petra po mateřské neví, co dál. Má několik vysokých škol, ale do původního zaměstnání se vrátit nechce. S rodinným životem jí to přijde neslučitelné. V hlavě má krásný projekt, chtěla by vybudovat ekocentrum s lesní školkou. Partner a celá rodina se jí ptá, jestli se náhodou nezbláznila. Možná, že zbláznila? Možná by bylo lepší jít na částečný úvazek do supermarketu na pokladnu, platí tam lépe, než v laborce…
Alex pracuje pro jeden korporát, kde má dobře placenou pozici. Je málo doma a v neustálém stresu. Není pro své blízké přítomný. Sám ví, že tahle práce už ho nenaplňuje, a že jeho rodina trpí. Touží dělat něco, v čem spatřuje hlubší smysl. Tlačí ho ale splátky hypotéky.
Tito lidé jsou velmi rozdílní. To, co je spojuje, je touha po změně. Proč je pro ně těžké své touhy realizovat?
Představme si největší pasti, které jim stojí v cestě:
Strach
Stávající stav nám nevyhovuje, to víme. Jaký je tedy důvod, že v něm zůstáváme? Proč neučiníme nějakou změnu, když je tak lákavá?
Změna ovšem s sebou nese také rizika. Museli bychom vystoupit z toho, co je nám důvěrně známé a vydat se do naprosto neprobádané krajiny. A v tento moment vstupuje mezi nás a naše sny strach.
Chceme mít věci pod kontrolou. Ale výsledek je nejistý. Nikdo nám nezaručí, že se vše povede podle našich představ. Že uspějeme. Tam venku totiž číhá řada nebezpečí. Je-li navíc naše sebehodnota založená na našem úspěchu a daná změna s sebou nese i určitou ztrátu, ocitáme se v patové situaci.
A co víc, nebojíme se jen věcí venku, někdy se bojíme i toho uvnitř!
Kupříkladu být sami sebou. Celý život se někomu přizpůsobujeme, protože chceme být milováni. Máme pocit, že když druhému vyhovíme, potěšíme jej, bude si nás více vážit, mít nás více rád. Ocení nás. A tak potlačujeme sami sebe.
Je pro nás „výhodnější“ předstírat, že když nic neuděláme, bude se nám žít lépe.
Pravdou ale je, že pokud se ohýbáme do pro nás nepřirozeného tvaru, abychom vyhověli druhému, vytváříme situaci, která je pro všechny zúčastněné frustrující.
Strach je mocnou silou, která nás táhne zpět. Je však dobré si připomenout, že strach není na světě proto, aby nám škodil, ale aby zvýšil naši naději na přežití. Není tedy naším nepřítelem, ale naší součástí, která má svůj smysl.
Lépe, než svému strachu vyhlásit válku, je uznat a pochopit jej. Pak se od něj můžeme učit. Světýlkem na cestě nám v tom může být soucit.
Chybějící podpora
Podpora je samozřejmě důležitá. Často je, zvláště v počátcích něčeho nového, klíčová. Pokud ji ale nenacházíme tam, kde bychom si přáli, je dobré ji hledat na jiném místě – tam, kde reálně je k dispozici.
Někdy se stává, že se podporou zvenčí snažíme zamaskovat nedůvěru v sebe sama, že to dokážeme. Náš projekt se nám zdá tak úžasný! Tak velký!!! Ale my se na to cítíme malí.
To přece nemohu zvládnout sám/a! A tak čekáme, že odněkud z našeho okolí přijde pomoc. Jenže nepřichází, protože uvnitř věříme tomu, že „to nedáme“. O to víc nás naši blízcí od našich plánů zrazují.
Náš život patří nám a co s ním uděláme, je plně v našich rukách. Najděme si takovou podporu, která nás posílí natolik, že ji časem přestaneme potřebovat. Že se stane nedílnou součástí nás samých.
Chtít po druhém člověku, aby se podílel na realizaci našich snů a učinil nás tak šťastným, je past. Samozřejmě že je hezké, když se například partner či partnerka přidá k tomu, co je pro nás důležité. Pokud to ale dělá pouze proto, aby nás potěšil/a, vzniká živná půda pro velké mrzení.
Špatné podmínky
Stejně jako potřebuje vhodné podmínky a čas pro svůj růst rostlina, potřebujeme je i my – pro změnu, která v nás klíčí, pro své sny a projekty, pro to, rozkvést ve své plnosti. Semínko ví, čím se má stát, jaká květina či strom z něj vyroste a směřuje k naplnění tohoto potenciálu. Ale my lidé se někdy vzdálíme svým darům, ztratíme spojení se svou esencí, která určuje, kým skutečně jsme a kam jdeme.
Prostředí a rodinu, do které přijdeme na svět, si nevybíráme. (Tohle tvrzení může někdo zpochybnit, že naše duše si to přece vybrala sama, ale předpokládejme, že se zkrátka někomu někde narodíme, aniž bychom měli vliv na to, jaké podmínky tam pro nás jsou).
Stejně jako může semínko spadnout do bohaté, úrodné půdy, kde je chráněno většími stromy a jejich stínem, může ho také vítr zavát na vyprahlou skálu, kde sice vzklíčí a bojuje o možnost stát se velkým stromem, ale pravdou je, že živoří. Svůj potenciál však nese dál. Pokud strom přesadíme do příznivějších podmínek, rozvine jej.
Mají vaše vize a nápady dostatečnou výživu, ochranu a podporu? Mají dost světla pro svůj růst nebo se kdesi ve sklepě marně snaží prorazit na Slunce?
Máte se o co opřít, než zesílíte? Kam zapustit své kořeny a kde rozložit větve? Nebo se cítíte spíše jako polámaný pahýlek na holé skále, co by se rád stal krásným stromem, ale tak trochu nevěří, že to dá?
Víte, právě ty „pahýlky“ jsou většinou nejsilnější. Neměly to jednoduché, o to víc se ale naučily.
Opustit zajeté – ale známé – koleje a vydat se do neprobádaného území plného nejistoty není žádná maličkost. A tak se stane, že si spousta lidí nechá ujet svůj „vlak“. Na sklonku života zjistí, že to, na co čekali, nepřišlo. Že možnosti, které byly, se zavřely, nebo že vyžadují úsilí, které je již nad jejich síly.
Zůstal pocit trpkosti, život bez vášně, bez lásky, život, který netvoříme, ale který se nám děje…
Nikdy ale není pozdě následovat svoje srdce. Dokud ještě bije, je to na nás.
Věřím, že my všichni máme své místo ve světě a své jedinečné nadání, díky kterému můžeme dělat to, po čem naše srdce touží, ku prospěchu sobě i druhým lidem, světu.
Máte-li téma, které chcete probrat, ozvěte se. Ráda vás Vaší změnou provedu.
Míša LaLoba
Jsem koučka, terapeutka, masérka, konstelátorka, hudebnice, praktikantka šamanské andské cesty a maminka. Mými tématy jsou svoboda, autenticita, kreativita, naplnění vlastního potenciálu a žití v souladu se svojí duší.
Působila jsem několik let v nízkoprahových sociálních službách na pozici sociální pracovnice a vedoucí služby. S oborem zůstávám v kontaktu prací pro Českou asociaci streetwork, kde působím jako editorka.
V současné době se věnuji vlastní praxi.
Vzdělání:
Vystudovala jsem Husitskou teologickou fakultu, obor sociální pedagogika.
Absolvovala jsem akreditovaný výcvik Transformačního koučinku a výcvik Terapeutického koučinku.
Jsem akreditovanou masérkou pro sportovní a rekondiční masáže.
Prošla jsem řadou dalšího akreditovaného vzdělávání (např. Sebezkušenostní výcvik kontaktní práce, Základní krizová intervence, Výcvik v motivačních rozhovorech).
V kurzu Pozitivní inteligence Shirzada Chamina, amerického kouče, psychologa a neurologa, jsem se naučila pracovat se systémem „vnitřních sabotérů“.
V seminářích s Robertem Sartim a Lucií Chayou jsem poznala andské techniky práce s energií a tvorbu despacha (andské mandaly) v evropském kontextu.
Absolvovala jsem výcvik rodinných konstelací pod vedením Bhagata J. Zeilhofera.
Ve svém volnu ráda tvořím, potkávám se s přáteli, cvičím acro yogu a chodím do přírody. Potkat mě můžete také na hudebních festivalech jako dobrovolnici ve službě PsyCare.