Život není jen procházka růžovým sadem a jeho nedílnou součástí jsou také těžké chvíle.
V ideálním případě jsou pro nás cennou zkušeností, kdy pocítíme podporu našeho okolí a utvrdíme si svoje sebevědomí a kompetence – náročnou situaci zvládneme a projdeme jí posíleni. Jenže ideál je někdy realitě vzdálený. 

Naše traumata často začínají už v dětství a dospívání. Zažíváme osamělost a odcizení, cítíme se odmítnutí, zrazení, nehodní lásky. Chybí nám přijetí, blízkost a bezpečí, zdravé hranice. Své negativní zkušenosti si promítáme do partnerských i jiných vztahů, včetně vztahu k sobě sama, a tak si do dalšího života neseme mnoho zranění, která zůstávají živá. A přibývají další. 

Naučili jsme se s nimi žít, některá jsme přijali za svoji součást, od jiných se odpojili, aby tolik nebolela. Mnohdy si je ani plně neuvědomujeme, přesto stále hluboce ovlivňují náš život, protože
v nás přetrvávají ve formě emočního náboje, který se v určitých situacích znovu vrací do našeho vědomého prožívání. 

V hlubinném koučinku pracujeme právě s těmito emocemi, které vznikly v minulosti. Dostáváme se k nim většinou skrze naše tělo, zvědomujeme je a uvolňujeme, přepisujeme je prožitkem něčeho nového. Výsledkem je často nejen obrovská úleva psychická, ale mnohdy i fyzická, neboť naše psyché a naše tělo tvoří jeden celek.